Zpět na výpis
Je dobře známým faktem, že české soukromé právo je tradičně výrazně prospotřebitelsky orientované. Jednou z oblastí, kde je tento přístup obzvláště viditelný, je právo spotřebitele odstoupit bez udání důvodu od kupní smlouvy uzavřené distančním způsobem. Ačkoli je logické, že je spotřebitel zvýhodněný v situaci, kdy si nemůže zboží řádně prohlédnout a vyzkoušet, některé aspekty tohoto práva znevýhodňují prodejce takovým způsobem, který lze označit za nepřiměřený.
Tématem, které jsem si pro zpracování této práce vybral, je odstoupení od smlouvy podle ustanovení § 1829 NOZ, kde je ukotveno právo spotřebitele odstoupit bez udání důvodu od kupní smlouvy uzavřené distančním způsobem. Důsledkem chybné transpozice směrnice EU však znění tohoto ustanovení výrazně znevýhodňuje prodejce. S tímto problémem jsem se seznámil již před několika lety – právě vědomí, že jsou prodejci již delší dobu znevýhodňováni kvůli chybě legislativního procesu, mě motivovalo k napsání této práce.
Dalším důvodem, proč jsem si zvolil toto téma, je skutečnost, že zatímco ochraně spotřebitele je věnováno mnoho pozornosti na odborné i laické úrovni, ochrana podnikatelů před nepoctivým jednáním některých spotřebitelů již tak populárním tématem není. Přitom pro malé podnikatele může být nemalou komplikací, pokud jejich zákazníci například opakovaně nepřebírají zboží zasílané na dobírku s domněnkou, že tímto aktem odstupují od kupní smlouvy. Podnikatelům vznikají nadbytečné náklady i v případě, kdy si někteří zákazníci dělají z e-shopů „bezplatné půjčovny“, protože jim chybná transpozice výše zmíněné směrnice EU dovoluje používat zboží předtím, než jej v 14denní lhůtě vrátí prodejci.
Článek reaguje na skutečnost, že v českém závazkovém právu je v rámci institutu odstoupení od kupní smlouvy uzavřené distančním způsobem dle ustanovení § 1829 NOZ chráněn zájem spotřebitele takovým způsobem, který neúměrně narušuje zájmy prodejce. Jednou z příčin je chybná transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/83/EU, o právech spotřebitelů, konkrétně nepřesné převzetí ustanovení čl. 4 odst. 2.
Smyslem práce je upozornit na nedostatky současné právní úpravy možnosti spotřebitele odstoupit od kupní smlouvy uzavřené distančním způsobem dle § 1829 NOZ a upozornit tak podnikatele na možné problémy, které pro něj mohou z těchto nedostatků vyplývat.
Hlavním cílem práce je identifikovat nedostatky aktuální právní úpravy odstoupení od smlouvy dle § 1829 NOZ ve vztahu k nevýhodám této úpravy pro podnikatele. Vedlejším cílem pak je navrhnout de lege ferenda takové úpravy tohoto institutu, které by byly k podnikatelům spravedlivější při zachování práv spotřebitele.
Odstoupení od smlouvy dle § 1829 NOZ
Ustanovení § 1829 NOZ je jedním ze zákonných oprávnění, která umožňují odstoupení od smlouvy. Toto ustanovení se do našeho právního řádu dostalo prostřednictvím transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/83/EU, o právech spotřebitelů. Doplňme, že unijní právo (na rozdíl od českého ústavního pořádku) přiznává ochraně spotřebitele povahu samostatného základního práva.
Právo na odstoupení od smlouvy dle § 1829 NOZ vzniká v případě, kdy byla smlouva uzavřena distančním způsobem nebo mimo obchodní prostory podnikatele. Ustanovení § 1820 upřesňuje, že toto se týká situace, kdy jednání stran směřuje k uzavření smlouvy, při kterém podnikatel používá výhradně alespoň jeden komunikační prostředek, umožňující uzavřít smlouvu bez současné fyzické přítomnosti stran, nebo kdy má být smlouva uzavřena mimo prostor obvyklý pro podnikatelovo podnikání.
Spotřebitelé často uzavírají smlouvy na dálku, když nakupují přes internet. Specifické pro tento způsob uzavírání smluv je, že si spotřebitel nemůže zboží prohlédnout nebo vyzkoušet před uzavřením smlouvy – právě tato skutečnost byla podnětem pro zavedení možnosti odstoupit od smlouvy ve lhůtě 14 dnů od převzetí zboží. Ustanovení
§ 1820 až § 1840 byla přijata za účelem ochrany spotřebitele, který je považován za slabší stranu. Dle platné právní úpravy se mohou strany odchýlit ve prospěch spotřebitele, nikoli však v jeho neprospěch.
Postup při odstoupení od smlouvy
Pokud se spotřebitel rozhodne pro odstoupení od smlouvy dle ustanovení § 1829 NOZ, je třeba, aby tento svůj záměr sdělil prodejci. Podnikatel má povinnost poskytnout formulář pro odstoupení od smlouvy – může tak učinit fyzicky i elektronicky (online). V případě, že tak neučiní, je lhůta pro odstoupení od smlouvy prodloužena.
Spotřebitel nemusí uvádět důvod odstoupení. Odstoupit může formou dopisu, telefonicky nebo aktem navrácení zboží společně s dodáním jednoznačného prohlášení. Nedostačuje však pouhé nepřevzetí zboží, objednaného na dobírku, jak se mnohdy spotřebitelé mylně domnívají – tento akt je naopak porušením kupní smlouvy. Stejně tak není možné pouze zaslat prodejci zboží zpět bez dalšího.
V praxi se můžeme setkat se situací, kdy si zákazník koupí na eshopu více kusů zboží, přičemž podnikatel zboží dodává postupně. V takovém případě vznikne právo na odstoupení od smlouvy dodáním poslední části dodávky. Předmětem kupní smlouvy může být i pravidelná dodávka zboží – zde běží lhůta pro odstoupení od smlouvy dnem převzetí první dodávky zboží.
Pokud spotřebitel nebyl o právu na odstoupení od smlouvy poučen, je lhůta v dikci ustanovení § 1829 odst. 2 NOZ prodloužena na jeden rok a čtrnáct dní od počátku běhu této lhůty. Podnikatel může spotřebitele poučit i dodatečně – v takovém případě se počítá lhůta 14 dní ode dne, kdy bylo dodatečné poučení obdrženo spotřebitelem.
Vrácení peněžních prostředků
Dle § 1832 odst. 1 NOZ musí podnikatel vrátit spotřebiteli všechny peněžité prostředky, jež od něj převzal, a to bez zbytečného odkladu (nejpozději do 14 dnů od odstoupení od smlouvy) a stejným způsobem. Výjimkou je situace, kdy spotřebitel souhlasí s navrácením peněžních prostředků jiným způsobem, než jaký využil on sám. Nesmí však dojít k situaci, kdy by spotřebiteli z tohoto důvodu vznikly dodatečné náklady.
Podnikatel je povinen vrátit i náklady na dodání, ustanovení § 1832 odst. 2 NOZ však uvádí, že pokud „spotřebitel zvolil jiný než nejlevější způsob dodání zboží, který podnikatel nabízí, vrátí podnikatel spotřebiteli náklady na dodání zboží ve výši odpovídající nejlevnějšímu nabízenému způsobu dodání zboží“.
Spotřebitel může být v určitých situacích při odstoupení od smlouvy osvobozen od veškerých nákladů – tyto situace jsou popsány v ustanovení § 1836 NOZ, jedná se například o smlouvu o dodání digitálního obsahu v případě, že nebyl dodán na hmotném nosiči. V konkrétních případech naopak podnikatel nemusí vracet spotřebiteli plnou částku za zboží – jedná se o situace, kdy došlo ke snížení hodnoty zboží, protože s ním spotřebitel nakládal jinak, než je nutné s ohledem na jeho povahu a vlastnosti.
V tomto kontextu zmiňme nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2778/19 ze dne 5. listopadu 2019, kde soud uvedl, že podnikatelé jsou povinni spotřebitele informovat o právu na odstoupení od smlouvy. Pokud taková informace absentuje, nenese spotřebitel odpovědnost za snížení hodnoty zboží ani v takovém případě, kdy se zbožím nakládal v rozporu s ustanovením § 1833 NOZ.
Odpovědnost spotřebitele za snížení hodnoty zboží
V souvislosti s odpovědností spotřebitele za snížení hodnoty zboží je klíčovým § 1833 NOZ, podle kterého „spotřebitel odpovídá podnikateli pouze za snížení hodnoty zboží, které vzniklo v důsledku nakládání s tímto zbožím jinak, než je nutné s ním nakládat s ohledem na jeho povahu a vlastnosti“. Toto ustanovení bylo transponováno ze směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/83/EU, o právech spotřebitelů, kde čl. 14 odst. 2 obsahuje následující formulaci: „Spotřebitel odpovídá pouze za případné snížení hodnoty zboží v důsledku nakládání s tímto zbožím jiným způsobem, než je nutné k tomu, aby se obeznámil s povahou, vlastnostmi a funkčností zboží“.
Na rozdíl od NOZ evropská směrnice nepředpokládá, že by spotřebitel zboží mohl před aktem odstoupení od smlouvy užívat bez finančních důsledků v případě znehodnocení zboží. Rozdíl je tedy v tom, že evropská směrnice nehodnotí vhodnost užívání vzhledem k povaze a vlastnostem zboží jako česká úprava, ale vzhledem k tomu, zda je užívání potřebné pro seznámení se zbožím. Tím je činěna prevence před spotřebiteli, kteří by chtěli uplatnit své právo na odstoupení od smlouvy poté, co již zboží používali nad rámec seznámení se s vlastnostmi a funkčností zboží. Doplňme, že ani v tomto případě neztrácí spotřebitel právo na odstoupení od smlouvy, odpovídá však za případné snížení hodnoty zboží.
Soudím, že přísnější úprava nebyla úmyslem českého zákonodárce, ale že jde o chybu vzniklou při transpozici směrnice. I přesto, že od účinnosti nevhodného ustanovení uplynulo již několik let, stále nedošlo k novelizaci. Tato skutečnost znevýhodňuje prodejce, kteří musí dle § 1833 NOZ zákazníkovi vrátit v případě odstoupení od smlouvy zpět plnou cenu, ačkoli zákazník během lhůty 14 dnů zboží aktivně využíval. Ačkoli v českém závazkovém právu můžeme sledovat silně prospotřebitelskou tendenci, neměla by se ochrana spotřebitele dostat až na takovou úroveň, kdy nebude podnikateli dán prostor pro uplatňování jeho práv.
Odstoupení od smlouvy před převzetím zboží
Aktuální právní úprava odstoupení od smlouvy explicitně upravuje jen okamžik počátku běhu 14denní lhůty pro odstoupení od smlouvy – to však způsobuje jisté výkladové nejasnosti. Dle bodu 40 Preambule směrnice 2011/83/EU, kterou jsem citoval výše, má mít spotřebitel právo odstoupit od smlouvy ještě před jeho převzetím – podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/17 ze dne 14. května 2019 je třeba vykládat českou úpravu eurokonformně, lze dospět k tomu, že takové právo má i český spotřebitel.
Jak konstatuje Důvodová zpráva k chystané novele občanského zákoníku, aktuální znění sporného ustanovení umožňuje takový výklad, podle kterého spotřebitel nemůže odstoupit od smlouvy v případě, kdy sice smlouvu již uzavřel, následně mu však nebylo zboží doručeno v ujednané lhůtě. Cílem chystané novely je umožnit spotřebiteli odstoupit od smlouvy již před doručením zboží. V chystané úpravě ustanovení
§ 1829 NOZ by mělo být explicitně zakotveno, kdy lhůta pro odstoupení od smlouvy končí. Z toho by bylo možné jasně dovodit, že spotřebitel má právo od smlouvy odstoupit ještě před samotným převzetím zbožím.
V Důvodové zprávě, kde je právo spotřebitele odstoupit od kupní smlouvy ještě před převzetím zboží argumentováno, se však zákonodárce nezamýšlí nad tím, jak v tomto kontextu chránit i práva prodejce. Jak vím z vlastní zkušenosti, pro malé podnikatele provozující eshop je problémem, pokud spotřebitelé objednávají zboží na dobírku, kterou však následně nepřevezmou – prodejcům tím vznikají náklady na zbytečně vynaložené poštovné a balné, které se mohou vyšplhat až do výše několika tisíc měsíčně. Stejná finanční ztráta je spojena i s případem, kdy spotřebitel informuje prodejce o odstoupení od smlouvy až poté, co prodejce zboží odešle.
V zákoně není aktuálně explicitně řešena situace, kdy prodejci vznikne škoda nepřevzetím dobírky zákazníkem, je proto třeba použít ustanovení § 2913 NOZ, dle kterého je strana, jež porušila smlouvu, povinna uhradit straně druhé vzniklou škodu. V tomto případě by se jednalo o poštovné, které prodávající uhradil v dobré víře, že zákazník zboží převezme – pokud však zákazník neprovede takovou úhradu dobrovolně, musí se podnikatel vydat soudní cestou. V tomto případě je podnikatel postaven do situace, kdy je pro něj vymáhání jednotlivých částek za poštovné soudní cestou administrativně, časově i finančně nevýhodné, zároveň však suma škody, kterou mu zákazníci nepřebíráním dobírek způsobí, je nezanedbatelná.
Odpovědnost spotřebitele za snížení hodnoty zboží
V analytické části jsem upozornil na chybnou transpozici evropské směrnice, která způsobila neúměrný zásah do práv prodejce. Napravit tuto chybu má novela občanského zákoníku – podle Důvodové zprávy k této novele by nové znění ustanovení
§ 1833 NOZ mělo znít následovně: „Spotřebitel odpovídá pouze za případné snížení hodnoty zboží v důsledku nakládání s tímto zbožím jiným způsobem, než je nutné k tomu, aby se obeznámil s povahou, vlastnostmi a funkčností zboží.“. Zákonodárce v Důvodové zprávě uvádí, že aktuální znění ustanovení § 1833 NOZ podává jen odpovědnost spotřebitele za snížení hodnoty zboží v případě, že došlo k nakládání se zbožím v rozporu s jeho povahou a vlastnostmi (jinak řečeno při jiném než běžném použití). Odpovědnost spotřebitele za snížení hodnoty zboží vlivem běžného užívání v současné době stanovena není, což by měla novela napravit.
Novelizace však neprošla legislativním procesem (respektive v něm stále setrvává). V tomto kontextu navrhuji, aby se zákonodárce soustředil na brzké přijetí novely, konkrétně na novelizaci ustanovení § 1833 na výše uvedené znění – považuji za nevhodné, aby současný stav, který ztěžuje podnikatelům jejich aktivity, stagnoval tak dlouho bez nápravy. Nové znění ustanovení § 1833 NOZ považuji za dostatečné – spotřebiteli by zůstalo jeho právo na odstoupení od smlouvy, podnikatel by však byl efektivněji chráněn před nepoctivými zákazníky, kteří by zboží před jeho vrácením aktivně používali.
Odstoupení od smlouvy před převzetím zboží
V analytické části jsem upozornil na skutečnost, že v aktuálně platné právní úpravě není explicitně uvedeno právo spotřebitele na odstoupení od kupní smlouvy před dodáním zboží. Ačkoli by měl být zákon vykládán eurokonformně a lze tedy připustit, že spotřebitel takové právo má, není tato situace pro spotřebitele ani podnikatele dostatečně přehledná. Podle navrhované novely NOZ má být v zákoně de lege ferenda explicitně uvedeno, že spotřebitel má možnost odstoupit od smlouvy ještě předtím, než zboží obdrží. S takto obecnou možností odstoupení od smlouvy před dodáním zboží nesouhlasím – spotřebitel by si měl koupi řádně rozmyslet, než si zboží objedná, a od kupní smlouvy by měl odstoupit až tehdy, pokud zboží nesplňuje jeho požadavky (to však může zjistit až při jeho reálné prohlídce). Nelze implicitně „sankcionovat“ podnikatele za to, že si spotřebitel nákup záhy po odeslání rozmyslel. Jiná situace samozřejmě nastává, pokud podnikatel nedoručí zboží ve sjednané lhůtě – v takovém případě je logické, aby měl spotřebitel možnost odstoupit od smlouvy i před doručením zboží.
Vzhledem k výrazně prospotřebitelsky orientovanému českému právu však dle mého názoru nelze očekávat, že by došlo k oslabení postavení spotřebitele ve prospěch podnikatele. Pokud tedy bude ustavena obecná možnost odstoupit od smlouvy před převzetím zboží, navrhuji, aby bylo v zákoně výslovně uvedeno, že zákazník má povinnost uhradit podnikateli náklady, které tento podnikatel zbytečně vynaloží na odeslání zboží, jež zákazník následně nepřevezme. Lze uvažovat i o tom, aby měl spotřebitel povinnost uhradit tyto náklady také v případě, kdy odstoupí od kupní smlouvy až poté, co jej prodejce informuje o odeslání zboží. Ačkoli i ze současného znění NOZ implicitně vyplývá, že prodejce má nárok na zaplacení škody, kterou mu zákazník způsobil např. nepřevzetím dobírky (viz § 2913 NOZ), věřím, že pokud by bylo toto právo prodejce v zákoně řečeno výslovně, mělo by to pozitivní dopad na právní jistotu podnikatele.
Závěrem
Předkládaná práce se zabývala problematikou odstoupení od smlouvy dle ustanovení § 1829 NOZ. Tato úprava se týká například situace, kdy si zákazník objedná zboží prostřednictvím eshopu, ale po převzetí výrobku zjistí, že neodpovídá jeho potřebám – v takovém případě má zákazník možnost odstoupit ve lhůtě 14 dnů od smlouvy a zboží vrátit. De lege lata však úprava odstoupení od smlouvy dle § 1829 obsahuje vady, které jsou k tíži prodejce.
Konkrétně se jedná o skutečnost chybné transpozice evropské směrnice
č. 2011/83/EU, o právech spotřebitelů – nepřesnost v překladu způsobila, že zákazník má dle § 1833 NOZ možnost zboží používat, než jej ve lhůtě 14 dnů vrátí, místo aby si pouze vyzkoušel jeho funkčnost, vlastnosti a povahu. Jako další problém vidím skutečnost, že v praxi se podnikatel nemůže jednoduše a efektivně bránit proti zákazníkům, kteří nepřebírají zboží zasílané na dobírku, což může podnikateli způsobit nemalé finanční škody. V souvislosti s těmito problémy jsem mimo jiné navrhl dokončit novelizaci § 1833 a explicitně do NOZ zakotvit povinnost spotřebitele nahradil prodejci škodu, kterou mu způsobí porušením kupní smlouvy (konkrétně nepřevzetím dobírky).